Příběh jedné zahrady aneb jak jsme k ní přišli

Už od chvil prvních společných dlouhých nočních rozhovorů sníme o domu se zahradou.

Čím víc je muž pohlcený svou prací, každodenním dojížděním do práce a dalšími běžnými starostmi, tím víc možná sní pouze o větším bytě, aby měl kousek svého prostoru. Kde se může schovat, kde může být o samotě a v tichu, kde může v klidu pracovat a zavřít dveře před ruchem naší domácnosti. A taky kde se nemusí starat o dům a zahradu a vše s tím spojené. Pravda je, že na dlouhé noční rozhovory a společné noční snění nemáme ani jeden už příliš sil. Zároveň však v hloubi své duše i svého srdce můj muž ví, že já se zahrady jen tak nevzdám. A já mu děkuji za to, že přesto, že jeho sen se postupem času změnil, v tom mém mi dává podporu a jde za ním pro mne a se mnou.

Pravda je, že jednu zahrádku máme, v chatové kolonii, ale není v osobním vlastnictví a letos přišlo na přetřes, jak je svoboda v takovém společenství klasických zahradníků omezená pro zahradníka, potažmo zahradnici přírodní, která krom kytek a zeleniny záměrně pěstuje ptačinec, coby největší zimní pochoutku. A taky kopřivy.

Řád zahradní kolonie je řád nejvyšší. Plevelu růst nenecháš!

A taky výpravy s dětmi na takovou zahradu, nutnost cesty autem, zabalit s sebou vše co je třeba – oblečení kdyby byla zima, náhradní oblečení, kdyby se děti vymáchaly v řece, a tak dále a tak dále. Dostatek rozmanitého jídla, to aby hlady netrpěly a nebyl zavdán důvod tomu, že:

„domů, mamí, my máme hlad, jablíčka už nechceme a taky máme žízeň a už není pití“.

Na své logistice neustále pracuji a děti jsou naštěstí čím dál odolnější a pobyt na zahradě si nyní, když jsou dva, většinou docela užívají.  Zvlášť v období, kdy jsou keře rybízu obsypané. Těmi zelenými kuličkami, co ještě červené nejsou. Nebo jen trochu.

Proudí mnou bytostná potřeba vyběhnout ráno z postele rovnou na zahradu, natrhat k snídani hrst malin (a ne vyjídat z mističky ty včera trhané a pomačkané, co jsem zachránila na místě činu před mlsnými dětskými jazýčky). Kdykoliv – ráno, v poledne, v zimě i v létě, v kteroukoli denní či noční dobu a v jakémkoliv ročním období na zahrádce něco utrhnout a také tam pracovat, žít spolu s rostlinami, Zemí, půdou a vnímat naplno tep života, kterým zahrada ožívá, mne vede k touze po zahradě s domem, kde se bydlí, spí, vaří, pere, žije, zahradničí.

Před osmi lety jsme se stěhovali do bytu, který měl být naší přestupní stanicí, dočasným bydlištěm, než za rok za dva koupíme dům či pozemek. Najít ale vhodný pozemek – dost velký (pro mé stromy, růže, trvalky i zeleninu), s vhodnou orientací ke světovým stranám (aby tam v zimě svítilo sluníčko do domu) nám pár let trvalo.

Pozemků a domů jsme za tu dobu viděli  a některé se staly silnými kandidáty na to „pravé místo“  ale měly i natolik silná „ale“ že k jejich koupi nakonec nedošlo.

Třeba v H.D. bylo těch pozemků několik, i domek. Nádherná okolní krajina a rozlehlé lesy, malinká vesnička.  Velký pozemek, jehož majitel ale nechtěl slevit na námi požadovanou cenu (co jsme si mohli tehdy dovolit) a taky přes tu malou část, která byla stavební vedl kanál, nikdo nevěděl přesně kudy, odklonit ho nebylo kam. Domek v té samé vesnici pak byl opravdu malinkatý a s malou zahradou. Pak zase pozemek, ale předražený a zarostlý nálety. Když už jsme si mysleli, že máme s dalším pozemkem vyhráno a budeme mít i dobré sousedy, tak „potenciální soused“ změnil názor a rozhodl se nám prodat jen část a bez příjezdové cesty. Prý si máme zbudovat vlastní (a půlku námi kupovaného pozemku tím znehodnotit). A bylo po koupi. Taky jsem se tam zamilovala do nádherného hektarového starého sadu. Nikdo ho nevyužíval a byl hned vedle zastavitelného území. Třeba by byla možná změna územního plánu, držela se v mé hlavě myšlenka, která se mému muži moc nelíbila. Něco tak nejistého? To není jeho styl a já ho chápu. A koneckonců, majitelé ten pozemek stejně prodat nechtěli. Místo je to ale nádherné.

A kus louky v P., 100 metrů od lesa, moc krásné místo, moc dobrá cena, do práce pro muže zato delší cesta. Nakonec jsem nedokázala překonat, že bychom odešli z místa, kde už jsme zakořenili, kde již mám přátele. Možná jsme měli? Ale kdo ví. Ostatně ta myslivecká chata, kde se údajně konají velké oslavy a která stála hned vedle…

Pár pozemků se nám prodalo přímo pod rukama, už už jsme byli rozhodnutí, ale pak bylo pozdě, někdo je koupil před námi nebo se děly jiné změny. Málem jsme taky koupili domek a pak i pozemek v obci s jménem pro zahradnickou duší přímo vysněným. Jenže domek měl pozemek opravdu malinký a sousední pozemky nikdo prodat nechtěl. A druhý byl v prudkém svahu, kde bylo potřeba vybudovat dost nákladnou příjezdovou cestu. Byli jsme rozhodnutí do toho jít navzdory mým velkým obavám z akce „cesta“. Ale nakonec nějak selhala komunikace mezi námi a majitelem, což mne doteď moc mrzí, hlavně z toho lidského důvodu.

A pak se objevil on. Domeček, docela malý, v ne moc dobrém stavu a s ne úplně ideální orientací. Přesto měl své kouzlo. Ale hlavně! Ta zahrada. Vzrostlé stromy, domek jsme si prohlíželi na jaře, v zahradě kvetla tam magnolie a spousta tulipánů. Bylo vidět, že tahle zahrada byla kdysi opečovávaná ze srdce a s láskou. Byla jsem okouzlená. Zamilovala jsem se do ní.

Podepsali jsme rezervační smlouvu, dostali prozatím klíče od zahrady a začali jsme řešit smlouvu samotnou. Tři měsíce jsme ji řešili, tři měsíce jsme s dětmi zahradu navštěvovali. Já jsem plánovala potřebné práce a přemlouvala muže, ať již s něčím začneme. Nechtělo se mu. Prý nechce ty náročné změny dělat, dokud není smlouva podepsaná a dům se zahradou náš. Zda to bylo od mého muže tušení, že něco nemusí dopadnout dobře nebo jsme nebyli vnitřně jistí a váhali jsme? Nevím. Nakonec s finální podobou smlouvy o koupi vznikly neshody, při kterých ani jedna strana nemohla nebo nechtěla ustoupit.

A tak se sen o koupi domu, pozemku opět pomalu začal rozplývat.

 

V tu samou dobu se přes cestu za domem začalo prodávat pole. A kus toho pole byl stavební pozemek. Jižní expozice, ale taky dost větrná. Žádné vzrostlé stromy, žádný stín, žádné křoví, kde by si děti mohly hrát na schovku. Pole sice zaplevelené, ale tím pádem taky zbytečně neorané a nestříkané, nehnojené. Pozemek větší, než jsem si kdy mohla přát. 7000 m2 na dům, jezírko, růže, vzrostlé stromy (jednou), keře, trvalky, zeleninu. Po všem tom pomalém a zdlouhavém zvažování, které jsme absolvovali během posledních šesti let jsme se rozhodli rychle a pozemek koupili (za cenu vyšší, než jsme kdy za pozemek dát chtěli).

Kus holého pole, naše budoucí zahrada. Náš budoucí domov.

Autor

helenabrtnicka

Publikováno

2.1.2018

Komentáře

2

Share This Story, Choose Your Platform!

Leave A Comment

Your Name:
Website:
E-mail:
Message:

:

Strastiplná cesta za vlastním snem, ale vyplatila se. Už se moc těším, jak budete zahradu postupně budovat a co krásného Vám přinese. Děkuji, že Váš příběh sdílíte.

:

Moc děkuji, těším se na další sdílení :-) Krásný den, Hela