Dýně a tykve pro mne ještě před pár lety představovaly prostě cukety, patizony, dýně hokkaido a obří dýně Goliáše (takové ty obrovské, třeba třicetikilové, které jsme s úspěchem pěstovali na naší zahrádce v zahrádkářské kolonii a pak přemýšleli, jak bez auta dopravit ty dvaceti a třicetikilové obry do 4km vzdáleného bytu). Hlavně pro dýně jsme používali jen pár základních úprav a tak byly byly pouze občasným zpestřením našeho jídelníčku. Navíc můj muž nebyl zrovna dýňový fanoušek – pokud se nejedná o segedín s kostkami z obří dýně a dýňové zelí a dýňový perník na všechny možné způsoby – a tak zpracovat to množství kil z obřích dýní byl trošku oříšek, škoda, že nemáme třeba slepice, ty by si pochutnaly.

A děti, ty starší dvě, zřejmě ambivalentní vztah k dýni podělily.

Snědí ji. Když:

Není na kostky (je rozmixovaná nebo se dá rozmačkat).

Není jí tam moc.

Nebo je jí tam klidně hodně ale není cítit.

A nejlépe ani vidět.

Pozitivní je, že o ní alespoň mohou vědět, že tam je, rozhodla jsem se totiž složení jídla nezatajovat a tak ingredience, někdy neochotně, ale přiznávám. (Zvykají si všichni, i když nejčastěji muž mnohdy prohlašuje, že kdyby nevěděl, co v tom je – za byliny – chutnalo by mu to možná víc :-D).

Pokud se tedy zrovna nerozhodnou, aktuálně hlavně prostřední, že zrovna dneska nic s dýní rozhodně jíst nebude.

Můj pohled na dýně se  aledoslova proměnil, když jsem objevila knihy Carol Deppe – Breed Your Own Vegetables, The Resilient Gardener (Nezdolný zahradník) a Tao Of Vegetable Garden (Tao zeleninové zahrady). Ty poslední dvě vyšly i v češtině. Jestli je neznáte, určitě si je přečtěte, pro mne rozhodně patří k přelomovým zahradnickým knihám v naší knihovně. Jsou mnohokrát prolistováváné a celé ošmatlané. A mají specifický, pro mne velmi milý, humor.

Najednou jsem v dýních a tykvích uviděla ne jen tak ledajakou doplňkovou zeleninu, ale možnosti jejich využití jako základní potraviny, zdroje energie na zimu, kterou lze poměrně snadno vypěstovat, uskladnit a zpracovat. A šlechtit! A semenařit. To ne až tak snadno tedy. Byl to můj obrovský dýňový aha moment. Četla jsem s nadšením o různých odrůdách dýních a toužila je vyzkoušet, semenařit, uskladnit, vařit s nimi.

Jak tedy dýně pěstovat?

Kdo už trochu zahradničí ví, že dýně a tykve milují velmi výživnou půdu, daří se jim na hromadách klidně polozetlelého kompostu nebo hnoje. Milují dusík a dostatek vláhy. Předpěstovávám je od konce dubna nebo vysévám přímo v první polovině května. Když vidím že je chladno a vlhko, raději pár dní počkám, uspěchat a vysévat do příliš mokré a studené půdy se podle mne nevyplatí. Dýně a tykve potřebují poměrně hodně prostoru, méně prostorově náročné druhy a keříčkové rostliny snesou samy pro sebe klidně 1m2, bujné druhy dýní, mezi které patří Goliáš, Sweat Meat Oregon Homestead a určitě mnohé další, se mohou sázet ve sponu 2x1m2 – tedy každá rostlina má pro sebe alespoň 2m2. Ve skutečnosti se samozřejmě propletou a vznikne velká dýňová džungle.

Pokud máte dostatek vláhy nebo dostatečný zdroj vody na zálivku a půda je hojně vyhnojená, může i u těchto bujných dýní být spon menší a pěstování intenzivnější a prostorově efektivnější. Některé druhy dýní potřebují pro svůj růst a zrání také dostatečné množství tepla. Ověřeno na vlastní kůži minulý rok. Bohužel.

Hned další sezonu jsem pořídila semena dnes už hodně známé dýně Sweet Meat Oregon Homestead a díky Carol Deppe znovu objevené a znovu vyšlechtěné. Jsem moc vděčná Marku Kvapilovi, že ji na český trh dostal, jako i spoustu dalších skvělých zeleninových odrůd. Bylo jich pár a protože jsem do té doby vždy pěstovala dýně ze sazenic, předpěstovala jsem z části raději sazenice a zbylá semena vysela rovnou do půdy.

Proč je ideální tykve a zejména bujné dýně vysévat přímo?

Tvoří kůlový kořen a při přímém výsevu nedojde k jeho narušení, rostliny z přímého výsevu netrpí stresem z přesazení a rychleji a bujněji rostou (často se dýně vysemení někde samy na kompostu a tam rostou zdaleka nejbujněji a nejveseleji). Možná si ty z přímého výsevu dosáhnou v horkém létě i lépe pro vláhu do spodních vrstev půdy.

Bohužel můj první pokus s dýněmi z přímého výsevu nebyl zrovna slavný. Jílovitá půda na našem pozemku nebyla příliš obdělaná, neměla ještě čas a prostor se zregenerovat, všude byl pýr. Půdu jsem tedy jen trochu nakypřila, moc mi to nešlo, ale doufala jsem, že kořeny bujných rostlin si poradí lépe než já, a přidala jsem hnůj. Zázrak se nekonal, dýňová semena v květnové chladné jílovité půdě shnila a nevzešla. Ještě že jsem tedy měla sazenice a dýně byly.

Přímý výsev dýní jsem ještě několikrát zkoušela, ale moc se mi nedařil. Vloni jsem konečně měla svá vlastní nezkřížená dýňová semena a bylo jich hodně a proto jsem se rozhodla opět přímý výsev vyzkoušet. Navíc jsem pro ně měla nachystanou docela pěknou plochu s kompostem a hnojem.

První výsev sežrali slimáci. Druhý výsev i pozdě vyseté a zasazené sazenice sežrali slimáci. Syn v druhé polovině května objevil semínka a trval na tom že je vyseje. Z 50 sazenic a nepočítaného množství samovysetých kompostových semenáčků jich nakonec asi deset slimáčí nájezd přežilo. Máslové dýně nezvládly chladné vlhké léto a vytvořily jen pár dýniček velikosti hrušky. Milované Sweer Meat Oregon Homestead z většiny nepřežily slimáčí nájezd, ale dvě sazenice a jedna samovysetá kompostová rostlina urodily dohromady pět pěkných plodů. Bohužel něco bylo špatně, protože tyto dýně, které jinak vynikají opravdu dlouhou skladovatelností, se začaly kolem vánoc kazit. Poslední dýňovou rostlinou, která přežila a sama zarostla celou plochu určenou pro dýně byl zřejmě kříženec muškátové máslové dýně (pravděpodobně kříženec v předchozím roce pěstované Tromboncino, která mne moc nenadchla a máslové dýně Waltham Butternut).

Tato rostlina rostla neuvěřitelně bujně, hojně zaplodila a vytvořila deset plně zralých, dlouhých plodů o váze cca 4kila (na rozdíl od čistých máslových dýní Waltham Butternut) a nespočet malých plodů, které jsme sklidili nezralé.

Když už dýně přečkají stádium ujímajících se a kořenících semenáčků/sazeniček, slimáci už je neohrozí, dýně rostou tak rychle, že nemají šanci jim nějak výrazně uškodit, i když si rádi pochutnají na mladých výhoncích nebo květech (to může mít vliv na plodnost, ale pokud necháváme dýně vyzrát, rostlina jich stejně udrží pouze omezený počet). V plném létě dýně přečkají téměř vše, maximálně v hodně velkém suchu a horku a bez zálivky plody nejsou nebo jsou hodně malé. Může se ale stát, že máte zahrádku u řeky (jako my tu naši jednu) a hryzce. A hryzci si rádi pochutnávají na kořenech.

Neokusují ale jenom kořeny stromků a keřů, které tak dokážou úplně zlikvidovat, rádi si pochutnají na orlíčcích, pomněnkovci, sasankovce, třapatkách, fazolích, mangoldu, bramborách, mrkvi, řepě a taky na silném kořenu dýní a tykví. Dokážou tak během jediného letního dne klidně zlikvidovat celou velkou rostlinu dýně. V zemi pak zůstane díra a nad zemí jen zvadlé šlahouny. Na ne zcela dozrálých plodech si také rádi pochutnají různí hlodavci, jednou se nám stalo, že pár dýní pěkně z půlky drobnými zoubky vyhlodali, velkou škodu ale naštěstí udělat nestihli (asi i proto, že jsem pak už dýně raději sklidila).

Jak pěstujete dýně a tykve vy? Dáváte přednost předpěstování nebo přímému výsevu? A slimáci? Žerou, nežerou? Hryzci, myši, srnky? Budu moc ráda, když se podělíte o své zkušenosti.