Občas  

ROZLOUČIT SE

Když ráno vstávám za tmy nebo večer za tmy rozsvítím světlo, stále čekám, že se lekne, s námahou zvedne a poběží, odbelhá se někam schovat. Světlo měla spojené s blesky a bouřkou a i když už poslední roky neslyšela, tak se blesků (i petard a ohňostrojů) bála, protože je skrze světlo vnímala. Pak už jí vadilo i rozsvícení žárovky, reflektor na čidlo přes cestu u sousedů, rozsvícející se o půl šesté ráno, když odjížděli do práce, světla aut, když nám  svítíla do obýváku,, baterka…

Přišla k nám jako Mia. Zůstala u nás jako Míša. 

Je to už několik týdnů, co ve věku 14 roků a 8 měsíců odešla za druhový most.

Čekali jsme, že to přijde.  Připravovali jsme se na to už několik měsíců. Sebe v hlavě. Děti. Na to, že nejsme nesrmtelní. Ani zvířata nejsou.

Vlastně jsme se připravovali už několik let – od chvíle kdy poprvé ochrnula, když jí bylo necelých 12 let a sestřičky na veterině si, po kolikáté už?, myslely, že tam jdeme s ochrnutým štěňátkem.

Od operace nádoru, pár měsíců po té, kdy nám paní doktorka řekla, že až na ten nádor a na to že Míša nechodí a má nádor na mléčné žláze, je podle všech výsledků úplně zdravý pes a že jestli jsme smíření s tím, že už možná nikdy chodit nebude, tak ji odoperuje. (Za tři měsíce, půl roku po té, co přestala chodit, zase chodila. A utíkala nám k sousedům krást z kompostu něco, co vždycky pak sežrala a pak ideálně zvracela nebo měla průjem nebo obojí, ach ty labradoří geny.)

Od chvíle, kdy podruhé ochrnula, a kdy jsem si říkala, že jestli se nerozchodí do zimy a dešťů, tak nevím, jak budeme zvládat venčení, které probíhalo defakto v leže venku a jestli to ještě zvládnu a ustojím.

Možná si teď říkáte, proč jsme ji už tehdy nenechali uspat. Ten důvod byl prostý. Radost ze života. Ve chvílích, kdy bylo nejhůř, tam ta radost nebyla. Nechtěla žrát a to byla vždycky její největší radost. A já jsem si, vždy kladla otázku – už je ten čas? A nechala v sobě to rozhodnutí pár dní zrát. Protože takové rozhodnutí vrátit nemůžete. Protože v sobě hledáte a zvažujete, kde je ta hranice. Ale vždycky to byla jen chvíle, pár dní, jeden týden a ona v sobě vždycky po pár dnech tu radost našla. 

V létě začala opět hůř a hůř chodit. Věděla, jsem, že potřetí už ji při ochrnutí rozchodit nezvládneme. Že už bude chybět síla i vůle jí i nám.

Poslední týdny v  říjnu už byly náročné. Radosti bylo méně. Pomalu přestávala žrát. Bylo evidentní, že prodělala nějakou malou mrtvičku. Jenže když jsme došli na vyšetření k veterináři, kde byly pouze horší jaterní testy a zánět, ona opět projevovala zájem a radost.

Veterináře vždycky milovala. Bylo tam jídlo – mlsky a granule a hodně, a byli tam lidé, kteří ji hladili, a byly tam vůně – psů a zvířat. Veterina byl pro ni ráj. 

S paní doktorkou jsem se bavila o tom, že se připravujeme psychicky na to, že ta chvíle, kdy ji budeme muset dát uspat se asi blíží. Ale i ona mi řekla, že v ní vidí radost ze života a že by ji zatím nechala život ještě žít a užívat si ty drobné radosti, které má. Jídlo. Psí vůně na krátkých procházkách. Ležení na pelíšku na sluníčku. Dostali jsme antibiotika na zvýšený zánět, přípravek na podporu jater a vitamin B na podporu nervové soustavy. Antibiotika pomohla snížit zánět a evidentně bylo zase lépe.  Když je ale dobrala, začala se opět rychle zhoršovat, já jsem na víkend nebyla s dětmi doma, byl s ní můj muž. Míša se o víkendu hodně zhoršila a kdyby v noci z neděle na pondělí neodešla na svém pelíšku před kamny, museli bychom s ní v pondělí k veterináři. 

Celý tento příběh ale píšu hlavně proto, že potřebuji říct nahlas, že už není, ne tady ve fyzickém světě, ačkoliv to bolí, ačkoliv  je to přirozené, ačkoliv cítím, že už to pro ni bylo dobře, protože dál už by zbytečně trpěla. 

A  taky – nechci zapomenout. Chci si uchovat všechny ty chvíle a vzácné okamžiky, které jsme s ní prožili. To jaká byla a pro mě vždycky zůstane. 

Chci si uchovat vzpomínky na to jak …

Jak jsem ji a jejího brášku viděla u Lucy Hudec na internetu, dvě zachráněná šťěnátka, která majitel jejich maminky nechtěl a oba už byli přislíbení jinam a my jsme se rozhodli dělat „náhradu“, kdyby to jinde nevyšlo.

Jak nakonec Míša jela k nám a my jsme ji vezli domů, malé štěňátko v přepravce pro kočky a byla jako, ne jako, byla prostě miminko. 

Jak jsem s ní vstávala v noci a chodila ji venčit, aby se naučila, že doma ne a ona si potom říkala a já si říkala, že to je trénink na děti (dobrý, ale nakonec se ukázalo, že chabý :-D). 

Jak jsme s ní jezdili vlakem z Brna Řečkovic do Tišnova a já ji nosila do vlaku v náručí a ona se mne držela packama kolem krku jako děťátko. 

Jak měla mezi prsty plovací blány a tlapky strašně moc chlupatý. 

Jak spadla v lese do lesní tůňky a já se bála, že se utopí a ona se naučila hned plavat a byla nadšená z vody (labradoří geny!).

Jak v lesích a na cestách běhala v potůčcích a nadšeně chňapala po vodě. 

Jak milovala žrát meloun. A švestky. A jablka. A třešně. 

Jak vykradla odpadkový koš a sežrala misku třešňových pecek (labradoří geny!). Nic jí potom nebylo.

Jak sežrala mýdlo (mám to nějak komentovat?). A, jo, měla pěnu u huby…

Jak sežrala svíčky ze včelího vosku z adventního věnce. 

Jak jí smrdělo z tlamy, když někde venku sežrala něco hnusnýho. Nejradši byla když našla něco hooodně smrdutého. 

Jak s námi spala na naší svatební cestě ve Žďárských vrších pod širákem a docela dost se v noci bála. 

Jak se na svůj první Silvestr vůbec nebála ohňostrojů a rachejtlí. 

Jak se mnou běhala vedle kola při cestách na naši první zahrádku. 

Jak si v lese vždycky našla nějakou obří kládu nebo ještě raději spadlý stromek a snažila se ho odtáhnout. 

Jak milovala aportovat klacky a cokoliv. Klacky čím větší, tím lepší. 

Jak milovala aportovat z řeky. 

Jak milovala lítat z kopce a do kopce po kopcích Klucaniny a Květnice. 

Jak milovala všechny zvířata a lidi, tak, že jsem ji jako malou nemohla pustit, protože když zmerčila kohokoliv na ulici, tak se za ním vrhla, silnice nesilnice, hlava nehlava. 

Jak si chtěla hrát s kočkama, ale ony ne s ní. 

Jak se chtěla kamarádit se slepicema, ale ony se po ní ohnaly zobákem a ona se lekla a utekla. 

Jak milovala svoje psí kamarády.

Jak jsme s ní jezdili vlakem a ona na příkaz „zalez“, zalezla pod sedačku tak, že nebyla vůbec vidět a často se nás průvodčí ptali, kde máme toho psa, když na něj máme lístek. 

Jak se naučila rozlišovat přechod mezi silnicí a chodníkem a při každém kraji chodníku u silnice zastavila, sedla si a čekala (a když byla starší, tak už jí to pak bylo ale úplně jedno :-)).

Jak si takhle jednou, když byla na volno několik metrů přede mnou, zastavila na přechodu pro chodce auto, ale dál vzorně v sedě čekala až k ní dorazím. 

Jak jsem se díky procházkám s ní potkala a díky „psí tématice“ seznámila s několika moc fajn lidmi. 

Jak nikdy na nikoho nevrčela ani se po nikom neohnala, až jednou po jednom yorkšírovi, který ji fakt hodně neměl rád. Myslím, že to věděla. A že ji to fakt hodně štvalo. Že je na ni tak vysazený. Tedy spíš vysazená. 

Jak jsem se nikdy nemusela bát, že by udělala něco dětem. 

Jak se začala bát bouřek, ohňostrojů a bubnů a dunivých zvuků potom, co jsme spolu zažily silný otřes země z nedalekého lomu. 

Jak si spojila dunivý zvuk se světlem a začala se tak trochu bát obojího. A že se to s věkem bohužel pro ni zhoršovalo.  V posledních letech stačily vzdálené blikající blesky na obloze. Hromy vůbec být nemusely. A bála se moc. 

Jak si vždycky v tom nejhorším vedru lehla na balkon na slunce a tam ležela tak dlouho, dokud nebyla úplně rozpařená. 

Jak ukradla studentskou pečeť a sežrala ji i s alobalem v pátek večer a já jsem volala svému muži do práce, co budeme dělat, že na veterině už nejsou (a já mám strach, že se otráví) a on mi se s ledovým klidem zeptal „a vynadala jsi jí?“ (nic jí nebylo).

Jak byla spokojená, když mohla být venku na zahrádce nebo pak u nás na pozemku. 

Jak milovala sníh a jak se jí mokrý sníh lepil na její chlupaté packy a to pro změnu nesnášela. 

Jak tahala naše malé děti na bobech ve sněhu. 

Jak milovala žrát sníh a led a sněhový koule a jak nám jednou sežrala malýho sněhuláčka. 

Jak byla vítací typ a vítala všechny a všude, až jsem ji kvůli tomu přestala úplně vodit  na volno, protože občas se tahle její vášeň vymkla z ruky, neposlechla a pak skočila zablácenýma packama na jednoho pána, který se fakt hodně naštval (chápu to a od té doby se mi to už nikdy nestalo).

Jak nám jeden pán v Tišnově několik let! tvrdil, že to je určitě štěně gordonsetra a nechtěl si to nechat vymluvit. Protože ona tak vypadala až do svých 12 let. Jako štěně. Gordonsetra (ale její bráška byl zbarvený v odstínech hnědé a maminka byla kříženec labradora). 

Jak se vždycky všechna zvířata u veterináře bála nebo byla aspoň nervózní ale ona tam chodila s nadšením a většinou ani nevěděla, že dostala injekci. 

Jak byla laskavá a bezvýhradně milující pro celý svět. 

Jak jsem šťástná, že byla součástí našeho života a cesty a že mi v srdci zůstane napořád. 

Chvíli to trvalo než ke mně první návrhy přišly, a i když jich nakonec bylo hodně, žádný jsme nakonec nevybraly. V další sérii návrhů už byl i šperk, u kterého jsem si říkala „to je on, ten by mohl být pro ni, výrazný, jemný, rozevlátý s divokou nespoutanou energií“. A ona si jej skutečně vybrala.  

Můj tvůrčí prostor už tehdy nebyl stavebním prostorem, ale pro změnu odchovnou kuřat, která zde bydlela v bedně a navíc jsem se k tvorbě poměrně složitého šperku musela docela dlouho odhodlávat. Je to jako když jste deset let nestáli na lyžích nebo neseděli na kole. Víte, že to umíte, že to zvládnete, ale jsou tam obavy. Ale nakonec stejně musíte nasednout a pustit se z kopce dolů nebo začít šlapat ;-). 

A tak jsem se i já pustila do tvorby. Nejprve opatrně, zlehka, ale po chvíli jsem vklouzla do starých kolejí a našla ve tvorbě flow a radost.

Šperk se podařil a byl nádherný, šla z něj přesně taková energie, jaká tam měla být. A pak šperk putoval do rukou své nové majitelky a…. nebylo to ono.

Psaly, jsme si, hledaly cestu, jak situaci vyřešit. A já se tehdy rozhodla, že šperk vezmu zpět. A on si velmi rychle našel své pravé doma. 

My jsme si ale se zákaznicí psaly dál, vyjasňovaly si, proč se to stalo a jak se žena cítila, a jaké změny se v jejím životě posledních pár týdnů děly a dějí a že najednou potřebuje něco jiného, jinou energii. Že by ale šperk ode mne moc ráda, jen příště raději vybere už nějaký hotový. 

A v tom se to stalo. V hlavě se mi zjevila podoba šperku. Tak jak jsem ho cítila z toho, co tato žena potřebuje, jednoduché, minimalistické, lehoučké, jemné a přesto výrazné. 

Něco mne napadlo , píšu jí. Možná šperk, který by byl teď pro tebe, ještě nevím, ale bude úplně jednoduchý, s perlou. Zkusím je vyrobit a uvidíme, co z toho vznikne. Buď si nějaký vybereš nebo ne.

Dobře, ale napiš mi, až bude hotový ano?, přichází odpověď. 

Náušnice Lunaria měly být původně kulaté, jako Luna sama, ale když jsem je kreslila, věděla jsem, že to není ono, působilo to pro můj záměr příliš těžkopádně. A pak jsem si vzpomněla na oválné plody Měsíčnic. To je ono, k perlám, které jsem chtěla použít to celé krásně ladilo.

A náušnice Lunaria, s krásnými velkými bílými perlami byly skutečně „to ono“.  Nakonec jsem k nim do sady tvořila ještě přívěs. 

Název i tvarosloví náušnic měsíčnice – Lunaria – odkazuje na krásnou rostlinu s jejími plody, zároveň je ale vnímám jako symbolické.

Symbol měsíce – Luny, symbol noci, symbol ženské energie, symbol otevřenosti a přijímání. 

Žena sama je pro mne měsíčnicí, propojená v životě s energií Luny svým cyklem, který připomíná příliv a odliv i koloběh ročních období. 

Náušnice Lunaria najdete v mém eshopu na fleru TADY ve stříbrné i pozlacené verzi s perlami, kamínky i úplně čisté bez minerálů i perel. Nenašli jste „ty svoje“? Napište mi o ně ♥