22.2. 2017

Sníh taje, všude je mokro a už jen zbytky sněhu. Vyrážíme s dětmi na zahrádku okouknout, jestli ledové kry nepřehradily řeku a nemáme očekávat povodeň jako před pár lety. Cesta je zledovatělá, všude kolem řeky jsou naplavené kusy ledových ker. Hladina vody je zvýšená, ale na povodeň už to letos snad nevypadá.

Děti se vykulí s auta, mají holínky a nepromokavé kalhoty. Žádám je, aby se k řece dnes raději nepřibližovaly, je divoká a klouže to. Tak míří hned na led a do kaluží. Ptají se jestli pes může do vody, když rád plave. Říkám že raději ne, voda dnes opravdu teče rychle. Navíc kolem břehu jsou všude ledové bariéry, přes ty by se těžko dostávala z vody ven.

Odemykám branku a děti se radostně vrhají do mokrého pískoviště na vodu a bahno. Procházím zahrádku, koukám, kde všude už odtál sníh a zda už nějaké rostlinky vykukují ven ze země. Moc toho zatím není. Vidím, že sýkorky sezobaly skoro všechna semínka, co jsme jim sem minule nasypali. Jdu do zadní části zahrady a nesu rostlinné zbytky z naší kuchyně na kompost.

Něco je jinak. Něco je špatně. Něco se děje. Zmateně se rozhlížím kolem sebe. Kolem žaludku mám divný svíravý pocit. Pak mi to dochází.

Líska, naše milovaná krásná, obrovská líska, ze které každý rok už 7 let sklízíme plný košík oříšků. Je pryč, je pokacená, není tam. Chce se mi brečet, je mi tak smutno. I ostatní keře jsou pryč.

Hned je mi jasné co se děje. Naše zahrádka je v zahradní kolonii, hned vedle vede železniční trať. Líska ani ostatní keře sice do trati nezasahovaly ani nemohly vadit výhledu strojvedoucího.  Zřejmě ale bylo potřeba vyčistit ochranné pásmo trati. V loňském roce ve vedlejším úseku trati železničáři zakončili akci mýcení použitím totálního herbicidu. Cítím zoufalství, bezmoc. Slzy. Naše zahrádka je najednou jako nahá, veliká líska stínila celý pohled na trať, vytvářela z té strany pocit soukromí.

Asi hodinu předtím:

Moje kamarádka sdílela na facebooku zprávu o tom, že nad Evropou se vznáší obrovský radioaktivní mrak s izotopy jódu, pocházející z francouzské jaderné elektrárny. Klasická média o tomto prakticky vůbec neinformovala, a když tak pouze s oficiálními informacemi že není se čeho bát.

Stránka, která se tváří jako důvěryhodné nezávislé médium, mne informuje, že nemám větrat (jak!?), nemám chodit s dětmi ven (vždyť R. chodí do lesní školky, nemůžeme se dočkat jara, až budeme trávit celé dny na zahrádce). Taky se dozvídám, že raději nemáme letos sbírat houby, borůvky, mrkev, dýně, ředkvičky, kedlubny, košťáloviny, slunečnicová semínka a slunečnicový olej a další plodiny, které také akumulují radioaktivní izotopy.

Hmmm, přemýšlím, co budeme jíst. Nořím se do svých myšlenek, děti běhají kolem mne a já cítím bezmoc a zoufalství. Tohle se může stát kdykoliv, může se to přece dít pořád, můžu s tím já něco udělat? Ani když si vypěstuji všechnu zeleninu a ovoce, ani když budeme jíst jenom divoké bylinky, tak se tomuhle nevyhneme. Jak je mi dobře, když nesleduji žádné zprávy, oficiální ani neoficiální!

Nakonec celou záležitost akceptuji, ať už je pravda kdekoliv, pouštím pryč svůj strach a obracím se znovu k důvěře, že vše co se děje má smysl.

Ven chodit musíme a potřebujeme, oblékám děti, beru tašku s rostlinnými zbytky na kompost a vyrážíme na zahradu.

Děti si na zahradě hrají s vodou, sněhem, pískem a bahnem, jsou špinavé a spokojené. Rozeznívají se ve mně opět tóny bezmoci a smutku.  Obcházím plot a alespoň nějaké větve z „naší“ lísky přináším k nám na zahradu – na oheň nebo jako tyčky k fazolím, drobné větvičky do kompostu, tak alespoň líska s námi trochu zůstane. Větví je obrovská hromada, kéž bych ji tak mohla celou odtahat s sebou, to by byl materiál na vysoké záhony!

U torza lísky velmi intenzivně vnímám celou její bytost a její smutek. Smutek a víru.

Vím, že zase obrazí. Líska má tuhle skvělou schopnost, a když ji za rok nepokácejí, bude brzy zase v plné síle, krásná a velká a budeme mít zase od ní oříšky. Letos ne, ale za rok, za dva možná ano. S vděčností tahám její větve (a taky větve sousedních náletových třešní a černého bezu, které rostly vedle ní). Děkuji jí za její dary, které nám i nyní poskytuje. Říkám si, že když hromadu větví v nejbližších dnech nezlikvidují, že ještě pro nějaké dojdu. Třeba dojde i na ten vyvýšený záhon, hm…

Děti na mne křičí ze zahrady, ale jsou spokojené, jenom pes by nejraději přeskočil plot a vydal se za mnou. Rozhlížím se po železničním náspu a všímám si, jak je zaplevelený. Přichází další vlna emocí. Ach jo co když zase dorazí s herbicidem! Propouštím pryč i tyto myšlenky, já chci žít v přátelském Vesmíru plném živých zahrad!

Vracím se za dětmi a sem tam začínám po zahradě odstraňovat uschlé lodyhy loňských květin. Pohyb, čerstvý vzduch a bytí v přítomnosti mi pomáhá, cítím se lépe. Na místech, kde odtál sníh, sbírám první letošní drobounké pampeliškové lístky. Pampelišku a bršlici jsme s Rozinkou sbíraly naposledy v prosinci, před vánoci, než napadl sníh, byly tak lahodné! Těším se, že je přihodím do smoothie. Nebo do salátu, nebo jen tak na chleba…

„Mami, dáme je do polívky jo?“ Přichází Rozi. Už pojedem domů? Jsem mokrá a je mi už zima.“ „Jojo, jenom se ještě kouknu, jestli nám tu už nevylézá nějaká kopřiva jo?“

Odhrnuji starou trávu, vytrhávám ji a přidávám ji kolem rybízu jako mulč, má to moc rád. Z trávy na mne koukají maličkaté zelenočervené lístky kopřiv. Trhám těch pár špiček koncentrované vůně, chuti a výživy holými prsty, jsem popálená, ale nevadí mi to. Mezi kopřivami vidím ještě výhonky svízele přítuly, beru je taky. Svízel je prima přítel, moc chutný.

Pak moje oči  a ruce narazí na zelené lístky.  Nejdříve si myslím, že je to vrbina penízková, té máme plnou zahradu. Moc se jí u nás líbí, ale nevím, jestli je jedlá, raději ji nepoužíváme. K mému překvapení zjistím, že ty zelené lístky nepatří vrbině, ale sladce voňavé pomerančové mátě, opatrně trhám dvě drobné špičky a přidávám je k ostatním bylinkám.  Kolem nás zpívají ptáci, vzduch je vlhký a voňavý blížícím se jarem.

Děkuji zahrádce a rostlinám.

Dochází mi, jak se teď díky zahradě a jejím darům cítím lépe.

Z globálního hlediska to možná není moc, přesto to má pro mne smysl. Mohu žít tady a teď. Mohu přijímat dary přírody a rostlin. Mohu o ně pečovat, stejně jako o půdu a vodu v naší zahradě. Mohu být vděčná Zemi, slunci, vodě, vzduchu i přírodním bytostem. Mohu žít, jak to cítím, a mohu tohle všechno (nebo alespoň špetku toho) předávat našim dětem i dalším lidem.