Posledních devět dní jsme strávili převážně ve víru několikadenních vysokých horeček, kašle, rýmy, bolesti ouška. V noci se moc nespalo, kňouralo, čuralo, pilo (ale jen vodu maminko), nedělaly se zábaly (jen jednou, když bylo nejhůř a dcera úplně jistě nevěděla, pro co se to rozhodla) ani se nepolykaly prášky, natož schované a rozpuštěné ve vodě (je tam špína, mami).

Já jsem zatím vařila bylinkové čaje z nasbíraných bylinek – lipový a bezový, s tužebníkem (to proti horečce), s mátou (to aby dobře chutnal), s heřmánkem (ten je na všechno J), s prvosenkovým květem a s maurským slézem (to na kašel). Na ten jsem taky vařila čaj z cibule a tymiánu a proti horečce jsem nasadila kalibr nejvyšší, třešňové stopky.

Nakonec jsem si taky většinu těch čajů vypila sama. Děti je prostě nechtěly ani samotné, ani s citronem, ani s medem a kapkou jablečného octa. Moc jsem je nenutila, učím se, že to nemá cenu. Ta mlsnější osůbka se s chutí dožaduje jen cibulového sirupu (protože sní všechno co je pořádně sladké a s medem J).

Ostatně já jsem si tu rýmu a únavu užila taky, tak jsem si alespoň dopřála vynikající čaj, lehce nakyslý od citronu nebo jablečného octa, oslazený medem. Voňavý. A vždy když jsem si nalila plný hrnek, přiloudaly se děti a začaly MŮJ čaj UPÍJET až mi ho celý vypily.

Žádné zázraky se nestaly, horečka i nemoc se nás držela pěkných pár dní a děti mají rozhozený spací režim ještě teď.  Ale možná malounko, malinko jsme tu horečku zahnali. Rýma, ta trvá sedm dní nebo týden, na tu jsme většinou krátcí. A kašleme míň, než bez bylinek a cibulového sirupu. Doufám. A jestli někdo čekal nějaké kouzelné rozuzlení, tak… Nemám ho no. Nebo vlastně?

I já si z tohoto horečkového maratonu něco nesu. Posledních několik týdnů jsem totiž utíkala závod sama se sebou. Nikdo mne nenutil, jenom já sama. Hlavou jsem byla  většinu dne úplně jinde, než s těmi mými ratolístkami.

Jak říká Helenka Součková ve hře Hrdý Budžes: Jsem už hlavou úplně (ve Vánocích)… V jaru.

Myslím na jaro, na bylinky a divoké bylinky, na články a knížky, které si přeji o nich napsat. Taky na zahrady, které jsem slíbila navrhnout. Myslím na naši zahrádku u řeky, co kde zasadit, přesadit, vyset.

Myslím na naši budoucí zahrádku u budoucího domu, která je zatím převážně polem. Kde zasadit který strom, kde jaký keř, jaké pořídit trvalky, kam rozsadit růže, které jsem si objednala, kde bude sklep a kde jezírko, co všechno vysadit teď a co na podzim.

Taky jak to všechno stihneme. Myslím na zeleninu, kterou bych chtěla vyset. Taky myslím na dům, který plánujeme a který potřebuje dořešit kvůli stavebnímu povolení.

Přemýšlím nad šperky, které jsem slíbila vytvořit a taky nad mými stránkami, které vytvářím a na které nejspíš právě koukáte, pokud toto čtete.

Myslím na to, jestli nemyslím na příliš mnoho věcí a neměla bych toho nechat.

A tak přišly děti s horečkou a: „Mámo koukej zastavit a nohama zpátky na zem!“

A tak ležím nad ránem v náručí s dětmi s horečkou a neskutečně vděčně poslouchám neuvěřitelně krásný ptačí koncert a jsem šťastná, že konečně usnuly a je jim lépe. Jsem vděčná za vědomí souvislostí a za to, že jsme zase na cestě ke zdraví. A jsem tady zpátky na Zemi, občas ulítávám do oblak a do zahrad a lesů mezi kytky. To jsem celá já, co se mnou.

A abych nezapomněla! Přeji překrásný první jarní den, jaro totiž začíná již dnes v 11:28. Tak ho nezapomeňte přivítat.