Když ráno vstávám za tmy nebo večer za tmy rozsvítím světlo, stále čekám, že se lekne, s námahou zvedne a poběží, vlastně spíš odbelhá se někam schovat.

Světlo měla spojené s blesky a bouřkou, a i když už poslední roky neslyšela, tak se blesků (i petard a ohňostrojů) bála, protože je skrze světlo vnímala. Pak už jí vadilo i rozsvícení žárovky, reflektor na čidlo přes cestu u sousedů, rozsvícející se o půl šesté ráno, když odjížděli do práce, světla aut, když nám  svítíla do obýváku, baterka, se kterou si hrály děti…

Přišla k nám jako Mia. Zůstala u nás jako Míša.

Je to už několik týdnů, co ve věku 14 roků a 8 měsíců odešla za druhový most. (11.11.2024)

Čekali jsme, že to přijde.  Připravovali jsme se na to už několik měsíců. Sebe v hlavě i srdci. Děti. Na to, že nejsme nesmrtelní. Ani zvířata nejsou. Že smrt je součástí života. Že možná přijde okamžik, kdy rozhodnutí o smrti budeme muset udělat, my, protože jsme zodpovědní za ty, které k sobě poutem přivážeme a nenecháme je zbytečně trápit.

Vlastně jsme se připravovali už několik let – od chvíle kdy poprvé ochrnula, když jí bylo necelých 12 let a sestřičky na veterině si, po kolikáté už se nám tohle někde stalo?, nejdřív myslely, že tam jdeme s ochrnutým štěňátkem.

Od operace nádoru, který se objevil spolu s prvním ochrnutím, ale nebyl jeho příčinou.  Prý až na ten nádor a na to že Míša nechodí, je podle všech výsledků úplně zdravý pes a že jestli jsme smíření s tím, že už možná nikdy chodit nebude, tak ji odoperuje. (Za tři měsíce, půl roku po té, co přestala chodit, zase chodila. A utíkala nám k sousedům krást z kompostu něco, co vždycky pak sežrala a pak ideálně zvracela nebo měla průjem nebo obojí, ach ty labradoří geny.)

Od chvíle, kdy podruhé ochrnula, a kdy jsem si říkala, že jestli se nerozchodí do zimy a dešťů, tak nevím, jak budeme zvládat venčení, které probíhalo defakto v leže venku a jestli to ještě zvládnu a ustojím.

Možná si teď říkáte, proč jsme ji už tehdy nenechali uspat. Ten důvod byl prostý. Radost ze života. Ve chvílích, kdy bylo nejhůř, tam ta radost nebyla. Nechtěla žrát a to byla vždycky její největší radost. A já jsem si, vždy kladla otázku – už je ten čas? A nechala v sobě to rozhodnutí pár dní zrát. Protože takové rozhodnutí vrátit nemůžete. Protože v sobě hledáte a zvažujete, kde je ta hranice. Protože … Ale vždycky to byla jen chvíle, pár dní, jeden týden a ona v sobě vždycky po pár dnech tu radost našla. 

V létě roku 2024 začala opět hůř a hůř chodit. Věděla, jsem, že potřetí už ji při ochrnutí rozchodit nezvládneme. Že už bude chybět síla i vůle jí i nám.

Poslední týdny v  říjnu už byly náročné. Radosti bylo méně. Pomalu přestávala žrát. Bylo evidentní, že prodělala nějakou malou mrtvičku. Jenže když jsme došli na vyšetření k veterináři, kde byly pouze horší jaterní testy a zánět, ona opět projevovala zájem a radost.

Totiž, veterináře vždycky milovala. Bylo tam jídlo – mlsky a granule a hodně, a byli tam lidé, kteří ji hladili, a byly tam vůně – psů a zvířat. Veterina byl pro ni ráj.

S paní doktorkou jsem se bavila o tom, že se připravujeme psychicky na to, že ta chvíle, kdy ji budeme muset dát uspat se asi blíží. Ale i ona mi řekla, že v ní vidí radost ze života a že by ji zatím nechala život ještě žít a užívat si ty drobné radosti, které má. Jídlo. Psí vůně na krátkých procházkách. Ležení na pelíšku na sluníčku. Dostali jsme antibiotika na zvýšený zánět, přípravek na podporu jater a vitamin B na podporu nervové soustavy. Antibiotika pomohla snížit zánět a evidentně bylo zase lépe.  Když je ale dobrala, začala se opět rychle zhoršovat, já jsem na víkend nebyla s dětmi doma, byl s ní můj muž. Míša se o víkendu hodně zhoršila a kdyby v noci z neděle na pondělí neodešla na svém pelíšku před kamny, museli bychom s ní v pondělí k veterináři.

Celý tento příběh ale píšu hlavně proto, že potřebuji říct nahlas, že už není, ne tady ve fyzickém světě, ačkoliv to bolí, ačkoliv  je to přirozené, ačkoliv cítím, že už to pro ni bylo dobře, protože dál už by zbytečně trpěla.

A  taky – nechci zapomenout. Chci si uchovat všechny ty chvíle a vzácné okamžiky, které jsme s ní prožili. To jaká byla a pro mě vždycky zůstane.

Chci si uchovat vzpomínky na to jak …

Jak jsem ji a jejího brášku viděla u Lucy Hudec/Bumpkin na facebooku, dvě zachráněná šťěňátka, která majitel jejich maminky nechtěl a oba už byli přislíbení jinam a my jsme se rozhodli dělat „náhradu“, kdyby to jinde nevyšlo.

Jak nakonec Míša jela k nám a my jsme ji vezli domů, malé štěňátko v přepravce pro kočky a byla jako, ne jako, byla prostě ještě miminko. Psí miminko.

Jak jsem s ní vstávala v noci a chodila ji venčit, aby se naučila, že doma ne a ona si potom říkala a já si říkala, že to je trénink na děti (dobrý, ale nakonec se ukázalo, že oproti dětem chabý :-D).

Jak jsme s ní jezdili vlakem z Brna Řečkovic do Tišnova a já ji nosila do vlaku v náručí a ona se mne držela packama kolem krku jako děťátko.

Jak měla mezi prsty plovací blány a tlapky strašně moc chlupatý.

Jak spadla v lese do lesní tůňky a já se bála, že se utopí a ona se naučila hned plavat a byla nadšená z vody (labradoří geny!).

Jak v lesích a na cestách běhala v potůčcích a nadšeně chňapala po vodě.

Jak milovala žrát meloun. A švestky. A jablka. A třešně.

Jak vykradla odpadkový koš a sežrala misku třešňových pecek (labradoří geny!). Nic jí potom nebylo.

Jak sežrala mýdlo (mám to nějak komentovat?). A, jo, měla pěnu u huby…

Jak sežrala svíčky ze včelího vosku z adventního věnce.

Jak ji strašlivě smrdělo z tlamy pokaždé, když se jí podařilo najít a sežrat něco hrozně hnusnýho.

Jak s námi spala na naší svatební cestě ve Žďárských vrších pod širákem a docela dost se v noci bála.

Jak se na svůj první Silvestr vůbec nebála ohňostrojů a rachejtlí.

Jak se mnou běhala vedle kola při cestách na naši první zahrádku.

Jak si v lese vždycky našla nějakou obří kládu nebo ještě raději spadlý stromek a snažila se ho odtáhnout.

Jak milovala aportovat klacky a cokoliv. Klacky čím větší, tím lepší.

Jak milovala aportovat z řeky.

Jak milovala lítat z kopce a do kopce po kopcích Klucaniny a Květnice.

Jak milovala všechny zvířata a lidi, tak, že jsem ji jako malou nemohla pustit, protože když zmerčila kohokoliv na ulici, tak se za ním vrhla, silnice nesilnice, hlava nehlava

 Jak si chtěla hrát s kočkama, ale ony ne s ní.

Jak se chtěla kamarádit se slepicema, ale ony se po ní ohnaly zobákem a ona se lekla a utekla.

Jak milovala svoje psí kamarády, ten úplně první se jmenoval Falco a byl maličký a roztomile se spolu prali.

Jak jsme s ní jezdili vlakem a ona na příkaz „zalez“, zalezla pod sedačku tak, že nebyla vůbec vidět a často se nás průvodčí ptali, kde máme toho psa, když na něj máme lístek.

Jak se naučila rozlišovat přechod mezi silnicí a chodníkem a při každém kraji chodníku u silnice zastavila, sedla si a čekala (a když byla starší, tak už jí to pak bylo ale úplně jedno :-)).

Jak si takhle jednou, když byla na volno několik metrů přede mnou, zastavila na přechodu pro chodce auto, ale dál vzorně v sedě čekala až k ní dorazím.

Jak jsem se díky procházkám s ní potkala a díky „psí tématice“ seznámila s několika moc fajn lidmi.

Jak nikdy na nikoho nevrčela ani se po nikom neohnala, až jednou po jednom yorkšírovi, který ji fakt hodně neměl rád. Myslím, že to věděla. A že ji to fakt hodně štvalo. Že je na ni tak vysazený. Tedy spíš vysazená, byla to fenka.

Jak jsem se nikdy nemusela bát, že by udělala něco dětem.

Jak se začala bát bouřek, ohňostrojů a bubnů a dunivých zvuků potom, co jsme spolu zažily silný otřes země z nedalekého lomu.

Jak si spojila dunivý zvuk se světlem kvůli bouřkám, které byly v posledních letech hodně silné a začala se tak trochu bát obojího. A že se to s věkem bohužel pro ni zhoršovalo.  V posledních letech stačily vzdálené blikající blesky na obloze. Hromy vůbec být nemusely. A bála se moc.

Jak si vždycky v tom nejhorším vedru lehla na balkon na slunce a tam ležela tak dlouho, dokud nebyla úplně rozpařená.

Jak ukradla studentskou pečeť a sežrala ji i s alobalem v pátek večer a já jsem volala svému muži do práce, co budeme dělat, že na veterině už nejsou (a já mám strach, že se otráví) a on mi se s ledovým klidem zeptal „a vynadala jsi jí?“ (nic jí nebylo).

Jak byla spokojená, když mohla být venku na zahrádce nebo pak u nás na pozemku.

Jak milovala sníh a jak se jí mokrý sníh lepil na její chlupaté packy a to pro změnu nesnášela.

Jak tahala naše malé děti na bobech ve sněhu.

Jak milovala žrát sníh a led a sněhový koule a jak nám jednou sežrala malýho sněhuláčka. A dětem chtěla brát sněhový koule.

Jak byla laskavá a bezvýhradně milující pro celý svět.

Jak se jí „na stará kolena“ splnil její štěněcí sen skamarádit se s kočkama, protože ji naše nové parťačky vzaly na milost a loňské májové koťátko, které u nás zůstalo se rozhodlo, že spát s ní společně na sluníčku na pelechu je fajn nápad

Jak jsem šťástná, že byla součástí našeho života a cesty a že mi v srdci zůstane napořád.