Letošní svatojánský den jsem si nechala pro oslavu přírody, rostlin, energie léta. Pro sebe, svého muže a své děti. Pro sběr bylin a květin, vití věnců v ženském kruhu a krásnou letní oslavu v naší lesní školce.
Pro rituál prostředního – přechodu od předškoláčka ke školákovi – který mu naše úžasná lesní školka a kruh skvělých rodin okolo ní – umožnil zažít. Byl to krásný den. Náročný, nádherný, dojemný.
V noci se tu prohnala – už čtvrtou noc po sobě – obrovská bouře. Čtvrtý den za sebou proudy vody, vítr, půda splavená z polí do silnic, občas popadané stromy. Nic příjemného, ale také, naštěstí, nic šíleného.
Nemohla jsem spát, kvůli rýmě a kvůli síle bouře. Síla živlu byla obrovská a prostřední syn, předškolák – školák spal ve jurtě s dalšími dětmi a jejich rodiči. Přišel ke mně v tu chvíli strach, vítr za okny lomcoval a kolem jurty je několik letitých vzrostlých topolů.
Tak jsem se kotvila do kořenů a důvěry, vnímala strach a nechávala ho projít a vysílala světlo a ochranu nejen k jurtě, ale i k celé planetě.
Ráno mi muž řekl, že na jižní Moravě řádilo tornádo. Už ani nevím jestli to bylo tu noc, asi ne, myslím, že spíše ještě večer – den předtím. Není to podstatné. Zničená auta, vymýcené stromy, zbořené domy, zmařené životy. Veliká bolest.
Ten den jsem měla chuť na všechno se vykašlat. Cítila jsem obrovskou bolest, touhu změnit svět a zároveň touhu nebýt. Všechno zrušit, zalézt někam do nory, tiše i nahlas plakat, křičet, zoufat si.
Když přešla první vlna emocí, dokázala jsem se konečně ukotvit. Čemu bych prospěla, kdybych ve svém životě všechno snažení vymazala? Ničemu! Chci a vím, že můžu finančně pomoct. Můžu jít dál, tvořit hojnost, být v důvěře a když je potřeba, podat pomocnou ruku s tím, co zrovna mohu. Fajn, ale co dál?
Výkyvy počasí sleduji už nějakou dobu.
Je mi úplně jasné, že netradiční změny – suché roky, deštivé roky, větrné roky tady byly i dřív. Před sto lety, před pěti sty lety. Jenže, i když to nevím jistě – tyhle výkyvy asi nebyly, až na výjimky, globální. A teď se změny dějí setrvale a celosvětově. Nezvykle vysoké teploty, nezvykle nízké teploty, nezvyklé sucho, nezvyklé mokro, nezvyklé povětrnostní úkazy. Velké bouře.
V loňském roce přestalo být sucho důvodem pro změny v našich životech. Jednak bylo na piedestalu jiné téma, jednak v ČR v loňském létě spíš chybělo slunce a teplo než naopak. Jenomže klimatická změna není jenom sucho. Je to nepředvídatelnost. Možná je to ochlazení. Možná zaplavení některých pobřežních oblastí. Bouře. A velké množství nejistoty a nepředvídatelnosti.
Od banálních nejistot, zda se urodí ovoce nebo zmrzne, zda vysadit rajčata do skleníku nebo ven protože bude studené a vlhké léto nebo bude sucho a horko až po nejistotu většího řádu.
Nerada o tom píšu, nechci o tom hlásat. Věřím stále, že se pro nás (osobně i pro lidstvo) děje vždy to nejlepší, i když to třeba zrovna bolí, i když zrovna třeba nedohlédneme důvody, proč je to takové, jaké to je. Ale jednou se třeba ohlédneme a uvidíme, že nás život, cesta dovedla přesně tam kde máme být a jenom díky tomu, čím jsme (osobně nebo jako lidstvo) prošli.
Vím, že mojí cestou nejsou demonstrace ani občanská neposlušnost, i když v srdci mám formu hlubokého obdivu
k lidem, pro které je toto téma tak bolestivé a akutní, že neváhají a postaví se za něj svým tělem. Nějakou dobu jsem se cítila provinile, že tam nejsem s nimi. Pochopila jsem, ale, že mým úkolem je být v důvěře, v odevzdání, přijetí. Cítit se dobře sama v sobě, ať je bouře kolem mne jakákoliv. Vnímám, že z této pozice tvořím realitu, takovou, jaká má pro mne být. Vnímám, že takhle prospěji nejvíce sobě, svojí rodině i celému světu.
Ale neznamená to, že pasivně přihlížím – naopak, sama za sebe, dělám maximální kroky pro to, abych tou změnou byla. Pečuji o planetu, o Zemi, o reálný kousíček země. Sázím rostliny a stromy. Pěstuji květiny a tvořím krásu. Raduji se z každého živáčka na našich zahradách. Pěstuji a tvořím lahodné lokální a divoké jídlo. Podporuji a nakupuji u ostatních, kteří tuto cestu – šetrnou a ekologickou produkci potravin zvolili za zdroj své obživy. Sdílím svou cestu s okolím a s vámi všemi formou těchto stránek a sociálních sítí pro vzájemnou inspiraci a podporu. Snažím se být změnou, žít co nejvíce tak, jak to vnímám jako udržitelné pro život na Zemi.
Moravské tornádo bylo blízko.
Bylo dost daleko na to, abychom se o něm dozvěděli až z médií.
Bylo příliš blízko, takže naši blízcí mohli mít obavy, jestli my jsme v pořádku a nic se nám nestalo.
Každý den se ve světě děje mnoho bolestného. Mnoho věcí, které kdyby k sobě člověk naplno pustil, mohl by celé dny strávit v slzách a zoufalství (jak moc v té chvíli rozumím nihilistům!). Většinou je to ale natolik daleko, že to dokážeme od sebe propustit.
Moravské tornádo se nás tolik dotklo, protože najednou by se to mohlo nás všech týkat osobně. Není to tornádo na pobřeží USA ani tsunami v Thajsku.
Oháníme se ve svém konání často ochranou přírody a planety, kterou ale mnohdy nemyslíme vážně, jako kdyby se nás to netýkalo, jako kdybychom měli chránit něco co je vně nás.
Jenomže příroda je všude kolem nás a my jsme její součástí stejně jako další život na planetě. Nejsme víc a nejsme méně.
Ale pokud tahle planeta skončí jako poušť – je to příroda a je to stále planeta Země. Pokud skončí celá zaplavená mořem – je to příroda. Pokud tu zůstanou pouze kameny a láva a minimální zbytky živého života, který snese tyto extrémní podmínky – stále je to příroda.
My ale potřebujeme chránit svůj život. Život našich dětí. Jejich dětí. Svůj biotop, svůj životní prostor (a životní prostor mnoha dalších živočichů). Ne kvůli planetě. Ne kvůli přírodě. Kvůli sobě. Kvůli našim dětem. Protože náš i veškerý život na planetě je křehký. A my řežeme větev hlavně sami pod sebou.
Teď je ten čas, kdy můžeme ještě – každý jeden z nás vzít rozum do hrsti. Udělat co můžeme.
A nemusíme nutně okamžitě překopat své životy a jít každý pečovat o hektar pole a tvořit z něj rajskou zahradu (i když je tato představa krásná). Neznamená to ani, že už nikdy nevstoupíte do supermarketu a už nikdy nepojedete autem.
Pojďme ale tvořit vědomě, s pokorou a úctou svět, ve kterém budeme všichni chtít žít. Ve kterém bude možné žít i nadále. Ve kterém budou moct žít naše děti.
Můžeme začít drobnostmi a postupně přidávat. Podporou lokálních pěstitelů a producentů potravin. Podporou ekologického zemědělství a zemědělství, které pečuje o půdu, vodu i vzduch. Pěstováním na balkoně. Přírodním zahradničením. Dobrovolnou skromností. Pobytem v lese a v přírodě místo supermarketu a nákupu zbytečností. Sběrem léčivých a divokých jedlých bylin. Ozdravíme nejen svoje tělo a duši, ale také kousek Země, která je naším domovem.
Neříkám, že naše cesta nebude trnitá. Ale vždycky je na konci tunelu světlo.
Ještě máme naději.
0 komentáøù